Třetí den jsme začali průzkumem Funchalu s cílem najít tržnici Mercado dos Lavradores a zrak i chuť nám přecházely z čerstvých jahod, banánu, maracují a spousty dalších dobrot (čeští obrozenci by měli příležitost pro vymýšlení novotvarů – okurnanas = okurka, jejíž slupka má strukturu ananasu, apod).
Po zdařilém nákupu jsme se vydali na nejvýchodnější část Madeiry, poloostrov Sao Lourenco. Ten jsme viděli v jarní zelené barvě a jak se v bedekrech psalo, bylo tu trocha větrno. Dokonce tak větrno, že jsem Hubíkovi ani batůžek s 2 petkama vody nedala a radši sem ho nosila jako závaží.
Hmm, popsat líp než fotky Sao Lourenco neumím – oceán divoký, skály rozeklané, nesoucí jasné důkazy sopečné činnosti, to všechno je na fotkách. A zážitek, který jsem si z poloostrova odnesla? Ty skály byly kurňa o dost větší, oceán mnohem divočejší a rozeklané pobřeží z výšky vypadalo téměř démonicky, než jak to vypadá z fotek. Téměř na konci poloostrova je postavená nepochopitelná Casa Sardinha uprostřed ničeho. Hubík musel ještě zdolat vrchol, zatímco já se slunila a schovávala před větrem.
Cestou zpět směrem ke Canicalu jsme minuli jedinou písečnou pláž ostrova a definitivně dali vale nápadu pokračovat dál přes Pico do Facho do Canicalu. Pro tentokrát nebyla dálnice sprosté slovo a tak místo serpentin si to hrneme tunely a mosty (nic jiného mezi tím na madeirské dálnici neexistuje).
Den jsme zakončili pizzou asi s trojnásobnou vrstvou sýra, než jsme zvyklí u nás a místním pivem asi o stupeň silnějším než voda.
Žádné komentáře:
Okomentovat