Záhada času - Encumeada – Paul da Serra (Pico Ruivo da Serra) – Rabacal – Porto Moniz
"Tak jsme si půjčili auto paní Millerová." Oproti plánované 9 hodině jsme si ho převzali v 8 hod, k naší radosti. Ta samá snídaně 6 den za sebou nás přeci jen nudila a tak jsme rychle zabalili saky paky a vyrazili na druhý výlet do nebe. Nejdřív jsme začali zvolna po dálnici, ale potom si užili serpentýn, zastavení na každém druhém odpočívadle a kochačkou. Počasí nám skutečně přálo a i když dole to vypadalo na zamračený den, nahoře bylo azůro a slunce pálilo až se nám nosy červenaly.
Dorazili jsme do sedla Encumeada, kde jsme se mohli kochat pohledem jak na jižní, tak na severní pobřeží Madeiry. Hubík zatlačil slzu, že se mnou nedá přechod hřebene z Pico Ruivo na Encumeadu a mazali dál skutečně výživnou silnicí kolem náhorní plošiny Paul da Serra až jsme vystoupali na nutných cca 1500m a tím se dostali asi na jediný větší rovný kus země na Madeiře s americkou silnicí, rovnou jak podle pravítka.
Zhruba uprostřed náhorní plošiny jsme vyskočili z auta a vydali se spíš na procházku podél bezejmenné levady ve stylu "samba mezi trny". Ta nás dovedla do lesa... No, lesa... spíš lesíčka plného detailů, ze kterého by byl odvařený Greg, jak jsem se dozvěděla. Asi by to byl taky jediný prostor na Madeiře, kde by se dal běhat orienťák. "Zdolali" jsme vrchol ve výšce 1639m a libě jsme zírali do kraje, na velikány Madeiry, které jsme měli před sebou a pobřeží, které se postupně schovávalo do mraků.
Další cesta nás zavedla do Rabacalu (čti Rabasal) – původní plán byl podívat se k vodopádu Risco, který přepadá přímo z plošiny Paul da Serra prostě několik desítek metrů dolů. Turisti tam na rozdíl od nás chodili v pláštěnkách a s deštníky a na rozdíl ode mě se neosprchovali ve vodopádu. Asi jsme si znovu nezapamatovali dobře míněné rady bedekru. Vzhledem k tomu, že bylo krásně rozhodli jsme se podniknout cestu podél levady 25 Fontes k 25 pramenům. Díky tomuhle rozhodnutí jsme viděli to nejhezčí z levadové turistiky, co jsme mohli a shoda byla protentokrát oboustranná. Celý Rabacal je krásný a hustě pokrytý jakýmsi druhem vřesovce, nebo mi to tuhle rostlinu aspoň připomínalo. V této souvislosti to Hubíkovi nedalo nevzpomenout svého kamaráda Grega, které ho by tudy prohnal, aby poznal, co je hustník. Také padlo slovo o Márovi, pro kterého by pravděpodobně ani vřesovce nebyli překážkou.
Po výživném rabacalském putování jsme nasedli znovu do auta a svezli se dolů do mraků na nejseverněji položené a bývalé velrybářské městečko ostrova Porto Moniz. Škoda, že tu nesvítilo slunce a fotky nám zůstali tmavé. Docela dlouho jsme se vydrželi koukat na divoký oceán(no, on byl pravděpodobně docela v klidu, protože moc nefoukalo) – vysoké vlny, mořské víry a podobné mořské vychytávky jsme viděli.
Zpátky z Porto Moniz ve Funchalu jsme byli coby dup, neb jsme si celou cestu zkrátili 5km tunelem pod sedlem Encumeada – ať žijou dotace EU. Zkrátka výživný den.
Žádné komentáře:
Okomentovat