Tak jsme zjistili, že jsme v celém letadle bezkonkurenčně nejmladší a jediní s batohama bez hrkavých koleček. Ale stejně jako rakouským důchodcům nám nestačí být na letišti 2 hodiny dopředu a tak tam pro jistotu trávíme před odletem hodiny 3 :-)
To, co jsme v letadle jen tušili, máme definitivně potvrzené... Chybí nám každému aspoň 30 let, abychom se zařadili mezi obvyklé návštěvníky Madeiry (rakouské, německé, anglické či skandinávské).
Madeira nás uvítala mořským vánkem, sluncem a teplem (doufáme, že to vydrží) a já zjišťuju první nedostatek – zapomněla jsem doma kraťasy a přímo se proklínám za to, že sem nepřibalila páskáče.
Dali jsme první průzkumný výpadek do downtownu, neb ubytování probíhá pomaleji a jsme z něj rozpačití – sice útulné, ale pidi a lechce zavánějící ne jako ve stanu, kde to voní.
Večer dáváme první výšlap na místní kopec Pico da Cruz (261m) - a la losangelská filmová vyhlídka na Hollywood - kde se místní mlaďoši scházejí v podvečer za „romantickými chvílemi“, jak o tom svědčí haldy papírových kapesníků a sem tam nějaký kondom. My si však užíváme západu slunce vedle Cabo Giraa.
Žádné komentáře:
Okomentovat