Z Ribeira Brava – Sao Joao – Boa Morte – Levada do Norte (přes Campanario a Quinta Grande) – levada do Facho – Cabo Girao.
Startovali jsme s opulentní snídaní – poprvé jím grep sladký jak med a ananas, ze kterého mi netrnuli zuby :-) Celkový dojem kazil trocha gothajský salám, který je asi všude.
Poprvé jsme seděli v místním autobusu – myslím, že to byl jeden z největších zážitků z Madeiry. Vzpomněla jsem si na scénu z Harryho Pottera, kterak záchranný autobus brzdí, pomalu se protahuje, aby se nasoukal mezi 2 doubledeckry a znovu to rozjíždí na plný obrátky. S tím rozdílem, že my se nevyhýbali autobusům, ale jiným autům, skalním stěnám čnícím nahoru a nebo padajícím kolmo dolů a to všechno v neuvěřitelně ostrých serpentinách a družné debaty řidiče a jeho známých.
Nástup na naši první levadu byl ostrý a když jsme k ní dorazili, tak jsem zjistili, že v ní není voda!? Ale vodu jsme nakonec potkali – v podobě pramenů řinoucích se z kopců dolů do údolí, vodopádu a i v levadě jí nakonec trochu bylo :-) Byla jsem celá perplex z kytek, které my tak ztuha pěstujeme v květináčích, kupujeme v květinářstvích za těžký háky a tu si rostli na kdejakým bordelu a v křáčí. Cestou nám voněli eukalyptové a rozkvetlé vavřínové háje a skýtali se nám nebývalé výhledy do údolí a na pobřeží ležící v hloubce pod námi.
Na konci levadové trasy jsme si užili svého prvního tunelu (samozřejmě bez čelovky jako bysme žádný bedekr nepřečetli). Ale nezalekli jsme se vlka nic a do tunelové tmy jsme se pustili.
Na konci výšlapu nás čekala odměna v podobě pohledu z útesu Cabo Girao, na který se Hubík třásl celý den – já už míň. No, první co jsme na Cabo Girao potkali byly 2 autobusy německých turistů, kteří to naštěstí po 10 min. zabalili, takže jsme měli výhledy skoro jen sami pro sebe a že to byl zážitek! I s nohama na zemi je možné připadat si jako v letadle :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat