sobota 26. března 2011

Do Curral das Freiras na polívku

Eiro do Serrado – Curral das Freiras – Lombo Chao

Vstali jsme brzo a vydali se na cestu do nebe. Nastoupili na autobus, který nás vyvezl o 1 výškový kilometr směrem do „vnitrozemí“ ostrova. Z počátku jsem si myslela, že jsem už z jízdy místních řidičů otrlá, ale v momentě kdy silnice zmizela v průdké zatáčce za skalou a já uviděla jen nebe kolem sebe, udělala Hubíkovi ostudu svým výkřikem: „Ježišmarjá!!!“ No, prostě silný zážitek. Nakonec jsme i bez použití záložních křídel a padáků, zdárně dojeli do sedla Eira do Serrado a vystoupali na vyhlídku, odkud jsme měli celé údolí jako na dlani asi 500m pod námi. Vědci se prý přeli o to, že údolí je pozůstatkem sopečného kráteru anebo za to může erozní činnost místní ribeiry. Druhá teorie se ukázala jako správná.

Z vyhlídky jsme unikly před několika autobusy německých oldíků a už osamoceni jsme se vydali starou stezkou pro muly, vyhořelým kaštanovým hájem, směrem dolů do Curral das Freiras. Všudy přítomné výhledy do údolí, čím dál víc vystupující ze stínu hor nás provázeli ze začátku našeho sestupu. Hubík se kochal výhledem na Pico Grande (1654m) a mrmlal si něco o tom, že mít tady ty správné kamarády, už by byl určitě nahoře :-) Ještěže ty výhledy, které jsme měli mu trochu toho odříkání vyrovnali.

Dole v údolí jsme nenarazili ani na jeptišky (= freiras) ani vlastně na nic zajímavýho, krom místního kostela a hřbitova, a tak jsme zaparkovali v lokále pro turisty a objednali si místní specialitu – kaštanovou polívku s všudypřítomným pao. Jako pozornost podniku a hlavně jako reklamu, jsme dostali ochutnávku 3 místních likérů. Višňovice je asi všude stejná (i když já doteď vzpomínám na tu od Pindji a Carlose), eukaliptovice je něco mezi peprmintkou a zeleným listerinem, ale kaštanový likér byl veskrze zajímavý.

Po kulinářském zážitku jsme se vydali směrem k Lombo Chao (něco jako konec světa, který si Hubík zafixoval pod jménem Manu Chao). Narazili jsme na nepoužívanou a tudíž neopravovanou levadu do Curral a proplítáme se mezi zahrádkami a políčky místních lidí... Abych Hubíkovi zkazila zbytek dne, tak jsem zavelela na autobus a ne směrem vzhůru k Boca dos Namorados (Průsmyku milenců, takový romantický název to má). Ale stihnul mě trest v podobě pro velký úspěch opakované cesty na Eira do Serrado. A zjistila jsem, že Hubajs není pomstychtivý, neb ho neučinilo šťastnějším, že jsem se znovu v autobuse musela bát. Anebo jsem ho zklamala natolik, že to nebyla satisfakce dostatečná. Hmm, tohle si asi nepřečtete, protože to cenzura majitele blogu nepustí do éteru. Necenzurováno - pozn. majitele blogu.

2 komentáře:

bakalář jiri jansa řekl(a)...

zdravím na Madeiru, chystáte se tady na tohle sánkování ? :

http://cestovani.idnes.cz/sankovani-na-madeire-nepotrebuje-snih-a-nadchlo-i-hemingwaye-pl7-/igsvet.aspx?c=A110325_163908_igsvet_tom

Helenek řekl(a)...

Jirko, opravdu si nemyslím, že tohle by byl náš šálek čaje.