Mrazivým ránem

V mrazivém ránu vybíháme s panem D. směr Lhotka a dolů k Doubravce. Na loukách pod Valchou nesměle vykukuje slunce, ale sílu zahřát ještě nemá. Běžíme vymrzlým údolím k Točitýmu víru a odtud dál proti proudu na Bílek. O kousek dál začíná ta pravá zimní podívaná. Pěšina podél řeky je schovaná pod sněhem, v horším případě pod ledem a já občas ani nestíhám koukat pod nohy. Místy je to slušná ruská ruleta. Občas zastavím, zvednu oči, udělám snímek a zaplesám nad tou nádherou. Dobíháme k mostu na Bílek, překonáváme tok na druhou stranu (někdo po mostě a někdo na boso řekou) a vracíme se vrchem na Sokolohrady. Chvilku pauzujeme, nastavujeme se slunci a pak sbíháme k chatě. Odtud po staré cestě nad Kameňákem k hájence a pod tratí po poli dom. Epesní!

Okruh na Milovy

První letošní běžky - velký těšení - parádní sklouznutí - okruh ze Skleného na Milovy - dršťková polévka - palačinky - upravené stopy - nicotný odraz - davy lidí - přechod z klasiky na bruslení - hadrový panáček - prošitost - spokojenost.

Turistická klasika

Nad Fryšavou

Bratr srdcař

Procesí nad Kadovem

Tak Venda roste...

Tož takhle nějak vypadá "hybnerace" - stav totální koncetrace veškeré tělesné energie do žaludku, tak aby ani kapka mlíka nazmar nepřišla. Výsledky jsou patrné z týdne na týden (dle výpočtů paní doktorové přibírá náš štuclík 420g za týden).

Ráno nad Medlánkama

Z Medláneckého kopce - vzadu Bystrc

Ze skalky směrem na Babu

Nedělní břečka

Večerní sněhová nadílka se ráno proměnila v břečku, takže s mokrýma nohama po prvních metrech dávám hodinku na Jehnice a zpět. Únavu ze soboty jsem v tomhle jarním počasí parádně vyplavil.

Nerezová desítka

Můj první start v seriálu BBP byla dnešní Radostická nerezová desítka. Jako zkušený mazák přijíždím 3/4 hodiny před startem a nakonec se nestíhám ani rozklusat. Na startu se ještě zdravím s Osinem a pak už vidím jen jeho záda. Na můj vkus se začalo docela ostře a já místo abych si "šel to svoje", se snažím držet tempo. Marně! Ke konci prvního okruhu (běželo se 3x 3,5 km) se mi stahuje žaludek a chytají mě křeče - k tomu se přidává píchání v boku. Moje tempo ochabuje a nejradši bych hodil inov8tku do hustníku!

To mě již postupně míjí jeden borec za druhým a já se propadám startovním polem. Říkám si, že to brzo přejde, takže vydýchávám a stále myslím na obrat k lepšímu. Ten však nepřichází. Ve třetím kole, kdy se začíná finišovat, se nedokážu rozběhnout ani z kopce - tam mě osolí hned celý vláček běžců. Výraz mluví za vše - viz fotky: 1, 2, 3. Do cíle se nakonec protrápím v čase 43:41 na celkovém 55. místě. Na druhou stranu, z tréninkového hlediska to bylo více než hodnotné.

Měsíční Venda

Vendovi je měsíc - ani se tomu věřit nechce. Roste nám před očima a ve spoustě věcí se zdokonaluje a rodiče překvapuje. Třeba nekompromisním názorem a následným činem, že bílá na zdech je fakt nudná a je třeba jí oživit trouchou žluté. Nebo kdo z dospělých pánů umí čůrat za rameno, o ženách nemluvě? No, a já se začínám smiřovat s redukcí mé osoby na nonstop mléčný bar, utíračku zadečku, houpačku a pradlenu :-) A Hubánek s trvalým stavem nevyspání, který jak doufáme několik let potrvá :-D

Prošitý víkend

Tradičního novoročního lízání asfaltu v Chotěboři jsem se, ač neúmyslně - takticky, nezúčastnil. Své běžecké choutky jsem uspokojil lepším způsobem... Po poledni jsem si vyzvedl Davida na Koukalkách a kecacím tempem jsme vyrazili oklikou kolem Doubravky na Bílek. Pěkně lesem, po pěšinkách a v mokrém sněhu, kdy kilometry jen ubíhají mezi řečí. Před Bílkem jsme to otočili a podél vody to vzali svižněji ke Korytu. Odtud na Čerťák, dolů k vodě a podél Kameňáku nahoru, kde už nám to moc netáhne a domů se krásně loudáme. Ta hodinka a půl ze mě udělala zase optimistu o něco víc.

V neděli už to taková hitparáda nebyla. Pršelo se sněhem, tak jsem se donutil obkroužit aspoň 12-OLBS a byl to očistec. Ač mi to nejdřív nepřišlo, byl jsem z předchozího dne malinko prošitej. No, není každý den posvícení...

PF 2012

První Vánoce ve třech

Vendův druhý den

Václav 3280g, 50cm, *15.12.2011, 10:20

Po probdělé noci přijíždíme v šest ráno do porodnice a po pár hodinách je Václav na světě. Malinko pomačkaný a křičící radostí z příchodu na tento svět. Když si ho za chvíli chovám, stále tomu nemůžu uvěřit, že tenhle drobounký človíček bude žít s námi...

Neaktualizovaný blog

... přestává být po delší pauze neaktualizovaným blogem! Udělám ještě ohlédnutí za rokem 2011 v podobě reportu, ale jinak už budou následovat jen aktuální zprávy...

Letíme z Madeiry

Funchal – Vídeň – záhada času vyřešena aneb komedie plná omylů.

Tenhle zápis už se vlastně neměl ani uskutečnit. Na konci zájezdu jsme však dospěli jedné z nejparanoidnějších historek mého života. Ale začnu hezky postupně tak, aby milovníci detektivních příběhu a záhad dostali všechny indicie k rozřešení. Budík nás probudil v 6:45 a my se v posteli lenivě povalovali. Zabaleno jsme měli, zbývalo posnídat, trocha poklidit pokoj a v klidu počkat na autobus, který měl k našemu hotelu dorazit 7:55. Jaké bylo naše překvapení, když jsme z venku asi 5 minut po zazvonění budíku uslyšeli autobus a vzápětí nás vyvolával hotelový telefon, že autobus na nás čeká. Bylo to prostě rychlé a ani slzu jsme nestačili zamáčknout natož pak po sobě pokoj trochu zkulturnit, co k tomu víc dodat. K našemu překvapení nám hodiny v autobuse hlásili 8:05 při našem nástupu a fantazie nám začala pracovat na plné obrátky. Funchalané dodržují kvůli německým turistům středoevropský čas, byl nejlepší závěr. Nešlo nám to sice do hlavy, řekli jsme si o nich, že jsou pěkní magoři a němci rozpínavý až hanba. Ach ty předsudky!

Cesta zpátky probíhala bez větších turbulencí nad mořem, pevninou, podél Alp s dobrým středoevropským žvancem a pitím coly. Zdravíme létajícího Niki Laudu… No a abychom oddělili zrno od plev – ozvěte se, jestli se vám podaří rozluštit naši časovou záhadu, ať máme jistotu, že takové trubky můžeme být jen my dva a čas… Komplet fotogalérka níže či na Picasa.

Příměstská turistika

Zevling ve Funchalu – Levada da Serra do Faial a záhada času pokračuje.

Odevzdali jsme Clio (o hodinu dřív než bylo v plánu) a tímpádem mohli jít do města. A naposledy si tam užít. V plánu byla další z nejhezčích levad Ribeiro Frio. Autobus jsme měli stihnout tip ťop, ale žádný autobus se nekonal. Operativně (vzhledem k tomu, že se nám nechtělo zahodit celý den) jsme se vydali do města Camacha a odtud na levadu da Serra do Faial, která svého času zásobovala vodou 1/2 jižního ostrova. V současnosti je nevyužívaná, vyschlá a místy pobouraná a přestože vedla těsně za hranicí vesniček a měst na pobřeží bylo tu zřetelné jak si příroda rychle bere zpátky, co na ní člověk horko těžko vydobil.

Cestou jsme potkávali břehy rozkvetlých i nerozkvetlých kytek, eukalyptovým pralesem (místy shořelím a znovu obrůstajícím), občas i zahrádama místních lidí... Po všech zážitcích nás nic vlastně nepřekvapilo ani neohromilo.

Vzhledem k tomu, že z výletu jsme se vrátili brzo odpoledne, užili jsme si snad poprvé pobytu na hotelové "sun terrace" ... Pch, užili asi po 3 minutách začal Hubajs chodit kolem dokola a radši mudroval – mudřec jeden to múdrý. Takže to asi po 5 minutách přestalo bavit i mě :-) A nakonec to vyhrála zevlovačka už podvečerním a kupodivu liduprázdným Funchalem (výletní lodě turistů odjeli). Dali jsme poslední nakupovačku místních mlsek, nechali se ošidit v restauraci s místními specialitami a pokochali se nočním přístavem. Pak už jen balení, poslední vyspání a nařízení budíku, abychom jsme nezaspali airport-shuttle.