Okruh na Milovy

První letošní běžky - velký těšení - parádní sklouznutí - okruh ze Skleného na Milovy - dršťková polévka - palačinky - upravené stopy - nicotný odraz - davy lidí - přechod z klasiky na bruslení - hadrový panáček - prošitost - spokojenost.

Turistická klasika

Nad Fryšavou

Bratr srdcař

Procesí nad Kadovem

Tak Venda roste...

Tož takhle nějak vypadá "hybnerace" - stav totální koncetrace veškeré tělesné energie do žaludku, tak aby ani kapka mlíka nazmar nepřišla. Výsledky jsou patrné z týdne na týden (dle výpočtů paní doktorové přibírá náš štuclík 420g za týden).

Ráno nad Medlánkama

Z Medláneckého kopce - vzadu Bystrc

Ze skalky směrem na Babu

Nedělní břečka

Večerní sněhová nadílka se ráno proměnila v břečku, takže s mokrýma nohama po prvních metrech dávám hodinku na Jehnice a zpět. Únavu ze soboty jsem v tomhle jarním počasí parádně vyplavil.

Nerezová desítka

Můj první start v seriálu BBP byla dnešní Radostická nerezová desítka. Jako zkušený mazák přijíždím 3/4 hodiny před startem a nakonec se nestíhám ani rozklusat. Na startu se ještě zdravím s Osinem a pak už vidím jen jeho záda. Na můj vkus se začalo docela ostře a já místo abych si "šel to svoje", se snažím držet tempo. Marně! Ke konci prvního okruhu (běželo se 3x 3,5 km) se mi stahuje žaludek a chytají mě křeče - k tomu se přidává píchání v boku. Moje tempo ochabuje a nejradši bych hodil inov8tku do hustníku!

To mě již postupně míjí jeden borec za druhým a já se propadám startovním polem. Říkám si, že to brzo přejde, takže vydýchávám a stále myslím na obrat k lepšímu. Ten však nepřichází. Ve třetím kole, kdy se začíná finišovat, se nedokážu rozběhnout ani z kopce - tam mě osolí hned celý vláček běžců. Výraz mluví za vše - viz fotky: 1, 2, 3. Do cíle se nakonec protrápím v čase 43:41 na celkovém 55. místě. Na druhou stranu, z tréninkového hlediska to bylo více než hodnotné.

Měsíční Venda

Vendovi je měsíc - ani se tomu věřit nechce. Roste nám před očima a ve spoustě věcí se zdokonaluje a rodiče překvapuje. Třeba nekompromisním názorem a následným činem, že bílá na zdech je fakt nudná a je třeba jí oživit trouchou žluté. Nebo kdo z dospělých pánů umí čůrat za rameno, o ženách nemluvě? No, a já se začínám smiřovat s redukcí mé osoby na nonstop mléčný bar, utíračku zadečku, houpačku a pradlenu :-) A Hubánek s trvalým stavem nevyspání, který jak doufáme několik let potrvá :-D

Prošitý víkend

Tradičního novoročního lízání asfaltu v Chotěboři jsem se, ač neúmyslně - takticky, nezúčastnil. Své běžecké choutky jsem uspokojil lepším způsobem... Po poledni jsem si vyzvedl Davida na Koukalkách a kecacím tempem jsme vyrazili oklikou kolem Doubravky na Bílek. Pěkně lesem, po pěšinkách a v mokrém sněhu, kdy kilometry jen ubíhají mezi řečí. Před Bílkem jsme to otočili a podél vody to vzali svižněji ke Korytu. Odtud na Čerťák, dolů k vodě a podél Kameňáku nahoru, kde už nám to moc netáhne a domů se krásně loudáme. Ta hodinka a půl ze mě udělala zase optimistu o něco víc.

V neděli už to taková hitparáda nebyla. Pršelo se sněhem, tak jsem se donutil obkroužit aspoň 12-OLBS a byl to očistec. Ač mi to nejdřív nepřišlo, byl jsem z předchozího dne malinko prošitej. No, není každý den posvícení...

PF 2012

První Vánoce ve třech

Vendův druhý den

Václav 3280g, 50cm, *15.12.2011, 10:20

Po probdělé noci přijíždíme v šest ráno do porodnice a po pár hodinách je Václav na světě. Malinko pomačkaný a křičící radostí z příchodu na tento svět. Když si ho za chvíli chovám, stále tomu nemůžu uvěřit, že tenhle drobounký človíček bude žít s námi...

Neaktualizovaný blog

... přestává být po delší pauze neaktualizovaným blogem! Udělám ještě ohlédnutí za rokem 2011 v podobě reportu, ale jinak už budou následovat jen aktuální zprávy...

Letíme z Madeiry

Funchal – Vídeň – záhada času vyřešena aneb komedie plná omylů.

Tenhle zápis už se vlastně neměl ani uskutečnit. Na konci zájezdu jsme však dospěli jedné z nejparanoidnějších historek mého života. Ale začnu hezky postupně tak, aby milovníci detektivních příběhu a záhad dostali všechny indicie k rozřešení. Budík nás probudil v 6:45 a my se v posteli lenivě povalovali. Zabaleno jsme měli, zbývalo posnídat, trocha poklidit pokoj a v klidu počkat na autobus, který měl k našemu hotelu dorazit 7:55. Jaké bylo naše překvapení, když jsme z venku asi 5 minut po zazvonění budíku uslyšeli autobus a vzápětí nás vyvolával hotelový telefon, že autobus na nás čeká. Bylo to prostě rychlé a ani slzu jsme nestačili zamáčknout natož pak po sobě pokoj trochu zkulturnit, co k tomu víc dodat. K našemu překvapení nám hodiny v autobuse hlásili 8:05 při našem nástupu a fantazie nám začala pracovat na plné obrátky. Funchalané dodržují kvůli německým turistům středoevropský čas, byl nejlepší závěr. Nešlo nám to sice do hlavy, řekli jsme si o nich, že jsou pěkní magoři a němci rozpínavý až hanba. Ach ty předsudky!

Cesta zpátky probíhala bez větších turbulencí nad mořem, pevninou, podél Alp s dobrým středoevropským žvancem a pitím coly. Zdravíme létajícího Niki Laudu… No a abychom oddělili zrno od plev – ozvěte se, jestli se vám podaří rozluštit naši časovou záhadu, ať máme jistotu, že takové trubky můžeme být jen my dva a čas… Komplet fotogalérka níže či na Picasa.

Příměstská turistika

Zevling ve Funchalu – Levada da Serra do Faial a záhada času pokračuje.

Odevzdali jsme Clio (o hodinu dřív než bylo v plánu) a tímpádem mohli jít do města. A naposledy si tam užít. V plánu byla další z nejhezčích levad Ribeiro Frio. Autobus jsme měli stihnout tip ťop, ale žádný autobus se nekonal. Operativně (vzhledem k tomu, že se nám nechtělo zahodit celý den) jsme se vydali do města Camacha a odtud na levadu da Serra do Faial, která svého času zásobovala vodou 1/2 jižního ostrova. V současnosti je nevyužívaná, vyschlá a místy pobouraná a přestože vedla těsně za hranicí vesniček a měst na pobřeží bylo tu zřetelné jak si příroda rychle bere zpátky, co na ní člověk horko těžko vydobil.

Cestou jsme potkávali břehy rozkvetlých i nerozkvetlých kytek, eukalyptovým pralesem (místy shořelím a znovu obrůstajícím), občas i zahrádama místních lidí... Po všech zážitcích nás nic vlastně nepřekvapilo ani neohromilo.

Vzhledem k tomu, že z výletu jsme se vrátili brzo odpoledne, užili jsme si snad poprvé pobytu na hotelové "sun terrace" ... Pch, užili asi po 3 minutách začal Hubajs chodit kolem dokola a radši mudroval – mudřec jeden to múdrý. Takže to asi po 5 minutách přestalo bavit i mě :-) A nakonec to vyhrála zevlovačka už podvečerním a kupodivu liduprázdným Funchalem (výletní lodě turistů odjeli). Dali jsme poslední nakupovačku místních mlsek, nechali se ošidit v restauraci s místními specialitami a pokochali se nočním přístavem. Pak už jen balení, poslední vyspání a nařízení budíku, abychom jsme nezaspali airport-shuttle.

Paul da Serra a Rabacal

Záhada času - Encumeada – Paul da Serra (Pico Ruivo da Serra) – Rabacal – Porto Moniz

"Tak jsme si půjčili auto paní Millerová." Oproti plánované 9 hodině jsme si ho převzali v 8 hod, k naší radosti. Ta samá snídaně 6 den za sebou nás přeci jen nudila a tak jsme rychle zabalili saky paky a vyrazili na druhý výlet do nebe. Nejdřív jsme začali zvolna po dálnici, ale potom si užili serpentýn, zastavení na každém druhém odpočívadle a kochačkou. Počasí nám skutečně přálo a i když dole to vypadalo na zamračený den, nahoře bylo azůro a slunce pálilo až se nám nosy červenaly.

Dorazili jsme do sedla Encumeada, kde jsme se mohli kochat pohledem jak na jižní, tak na severní pobřeží Madeiry. Hubík zatlačil slzu, že se mnou nedá přechod hřebene z Pico Ruivo na Encumeadu a mazali dál skutečně výživnou silnicí kolem náhorní plošiny Paul da Serra až jsme vystoupali na nutných cca 1500m a tím se dostali asi na jediný větší rovný kus země na Madeiře s americkou silnicí, rovnou jak podle pravítka.

Zhruba uprostřed náhorní plošiny jsme vyskočili z auta a vydali se spíš na procházku podél bezejmenné levady ve stylu "samba mezi trny". Ta nás dovedla do lesa... No, lesa... spíš lesíčka plného detailů, ze kterého by byl odvařený Greg, jak jsem se dozvěděla. Asi by to byl taky jediný prostor na Madeiře, kde by se dal běhat orienťák. "Zdolali" jsme vrchol ve výšce 1639m a libě jsme zírali do kraje, na velikány Madeiry, které jsme měli před sebou a pobřeží, které se postupně schovávalo do mraků.

Další cesta nás zavedla do Rabacalu (čti Rabasal) – původní plán byl podívat se k vodopádu Risco, který přepadá přímo z plošiny Paul da Serra prostě několik desítek metrů dolů. Turisti tam na rozdíl od nás chodili v pláštěnkách a s deštníky a na rozdíl ode mě se neosprchovali ve vodopádu. Asi jsme si znovu nezapamatovali dobře míněné rady bedekru. Vzhledem k tomu, že bylo krásně rozhodli jsme se podniknout cestu podél levady 25 Fontes k 25 pramenům. Díky tomuhle rozhodnutí jsme viděli to nejhezčí z levadové turistiky, co jsme mohli a shoda byla protentokrát oboustranná. Celý Rabacal je krásný a hustě pokrytý jakýmsi druhem vřesovce, nebo mi to tuhle rostlinu aspoň připomínalo. V této souvislosti to Hubíkovi nedalo nevzpomenout svého kamaráda Grega, které ho by tudy prohnal, aby poznal, co je hustník. Také padlo slovo o Márovi, pro kterého by pravděpodobně ani vřesovce nebyli překážkou.

Po výživném rabacalském putování jsme nasedli znovu do auta a svezli se dolů do mraků na nejseverněji položené a bývalé velrybářské městečko ostrova Porto Moniz. Škoda, že tu nesvítilo slunce a fotky nám zůstali tmavé. Docela dlouho jsme se vydrželi koukat na divoký oceán(no, on byl pravděpodobně docela v klidu, protože moc nefoukalo) – vysoké vlny, mořské víry a podobné mořské vychytávky jsme viděli.

Zpátky z Porto Moniz ve Funchalu jsme byli coby dup, neb jsme si celou cestu zkrátili 5km tunelem pod sedlem Encumeada – ať žijou dotace EU. Zkrátka výživný den.