Sao Lourenco ve větru

Třetí den jsme začali průzkumem Funchalu s cílem najít tržnici Mercado dos Lavradores a zrak i chuť nám přecházely z čerstvých jahod, banánu, maracují a spousty dalších dobrot (čeští obrozenci by měli příležitost pro vymýšlení novotvarů – okurnanas = okurka, jejíž slupka má strukturu ananasu, apod).

Po zdařilém nákupu jsme se vydali na nejvýchodnější část Madeiry, poloostrov Sao Lourenco. Ten jsme viděli v jarní zelené barvě a jak se v bedekrech psalo, bylo tu trocha větrno. Dokonce tak větrno, že jsem Hubíkovi ani batůžek s 2 petkama vody nedala a radši sem ho nosila jako závaží.

Hmm, popsat líp než fotky Sao Lourenco neumím – oceán divoký, skály rozeklané, nesoucí jasné důkazy sopečné činnosti, to všechno je na fotkách. A zážitek, který jsem si z poloostrova odnesla? Ty skály byly kurňa o dost větší, oceán mnohem divočejší a rozeklané pobřeží z výšky vypadalo téměř démonicky, než jak to vypadá z fotek. Téměř na konci poloostrova je postavená nepochopitelná Casa Sardinha uprostřed ničeho. Hubík musel ještě zdolat vrchol, zatímco já se slunila a schovávala před větrem.

Cestou zpět směrem ke Canicalu jsme minuli jedinou písečnou pláž ostrova a definitivně dali vale nápadu pokračovat dál přes Pico do Facho do Canicalu. Pro tentokrát nebyla dálnice sprosté slovo a tak místo serpentin si to hrneme tunely a mosty (nic jiného mezi tím na madeirské dálnici neexistuje).

Den jsme zakončili pizzou asi s trojnásobnou vrstvou sýra, než jsme zvyklí u nás a místním pivem asi o stupeň silnějším než voda.

S nohama na zemi jako v letadle

Z Ribeira Brava – Sao Joao – Boa Morte – Levada do Norte (přes Campanario a Quinta Grande) – levada do Facho – Cabo Girao.

Startovali jsme s opulentní snídaní – poprvé jím grep sladký jak med a ananas, ze kterého mi netrnuli zuby :-) Celkový dojem kazil trocha gothajský salám, který je asi všude.

Poprvé jsme seděli v místním autobusu – myslím, že to byl jeden z největších zážitků z Madeiry. Vzpomněla jsem si na scénu z Harryho Pottera, kterak záchranný autobus brzdí, pomalu se protahuje, aby se nasoukal mezi 2 doubledeckry a znovu to rozjíždí na plný obrátky. S tím rozdílem, že my se nevyhýbali autobusům, ale jiným autům, skalním stěnám čnícím nahoru a nebo padajícím kolmo dolů a to všechno v neuvěřitelně ostrých serpentinách a družné debaty řidiče a jeho známých.

Nástup na naši první levadu byl ostrý a když jsme k ní dorazili, tak jsem zjistili, že v ní není voda!? Ale vodu jsme nakonec potkali – v podobě pramenů řinoucích se z kopců dolů do údolí, vodopádu a i v levadě jí nakonec trochu bylo :-) Byla jsem celá perplex z kytek, které my tak ztuha pěstujeme v květináčích, kupujeme v květinářstvích za těžký háky a tu si rostli na kdejakým bordelu a v křáčí. Cestou nám voněli eukalyptové a rozkvetlé vavřínové háje a skýtali se nám nebývalé výhledy do údolí a na pobřeží ležící v hloubce pod námi.

Na konci levadové trasy jsme si užili svého prvního tunelu (samozřejmě bez čelovky jako bysme žádný bedekr nepřečetli). Ale nezalekli jsme se vlka nic a do tunelové tmy jsme se pustili.

Na konci výšlapu nás čekala odměna v podobě pohledu z útesu Cabo Girao, na který se Hubík třásl celý den – já už míň. No, první co jsme na Cabo Girao potkali byly 2 autobusy německých turistů, kteří to naštěstí po 10 min. zabalili, takže jsme měli výhledy skoro jen sami pro sebe a že to byl zážitek! I s nohama na zemi je možné připadat si jako v letadle :-)

Letíme na Madeiru

Tak jsme zjistili, že jsme v celém letadle bezkonkurenčně nejmladší a jediní s batohama bez hrkavých koleček. Ale stejně jako rakouským důchodcům nám nestačí být na letišti 2 hodiny dopředu a tak tam pro jistotu trávíme před odletem hodiny 3 :-)

To, co jsme v letadle jen tušili, máme definitivně potvrzené... Chybí nám každému aspoň 30 let, abychom se zařadili mezi obvyklé návštěvníky Madeiry (rakouské, německé, anglické či skandinávské).

Madeira nás uvítala mořským vánkem, sluncem a teplem (doufáme, že to vydrží) a já zjišťuju první nedostatek – zapomněla jsem doma kraťasy a přímo se proklínám za to, že sem nepřibalila páskáče.

Dali jsme první průzkumný výpadek do downtownu, neb ubytování probíhá pomaleji a jsme z něj rozpačití – sice útulné, ale pidi a lechce zavánějící ne jako ve stanu, kde to voní.

Večer dáváme první výšlap na místní kopec Pico da Cruz (261m) - a la losangelská filmová vyhlídka na Hollywood - kde se místní mlaďoši scházejí v podvečer za „romantickými chvílemi“, jak o tom svědčí haldy papírových kapesníků a sem tam nějaký kondom. My si však užíváme západu slunce vedle Cabo Giraa.

Na Samotín

Nové Město hlásí ideální podmínky, které zanedlouho vystřídá přinejmenším silný vítr a oteplení. Neváháme a s kolegy po obědě valíme směr Tři Studně, abychom si ještě užili pár kilometrů ve stopě. Ze včerejška je upravený klasický okruh od Ski, přes Vlachovice na Sklené, Fryšavu, Blatky, Samotín, Krátkou, Kadov a přes Tři Studně druhou stranou ke Ski. Víc už toho objet nešlo, navíc mi to docela stačilo. Líp jsem se snad ani projet nemohl - úžasných 33 km ve stopě!

Novoroční sranda-závody

Po "bujarém" Silvestru si na Nový rok děláme lyžařské sranda-závody hned pod chatou. Dva teamy po třech proti sobě v několika disciplínách. Hladký závod, terénní závod, bez lyží, s lyžemi, hromadný závod a nakonec pozpátku. Fajné dopoledne, vše samozřejmě v duchu fair play :-)

PF 2011

Na Černou Horu

Na závěr roku to chce něco, něco ... něco víc než jet sám na Zhůří... Tak se připojuju k Lauičovi, Barče, Renče a Pínovi na jejich "celodeňák". Valíme na Horskou Kvildu, na Filipovku a dolů na Modravu. Přimazávám a hlavou se mi honí myšlenky, kdy odpadnu. Zatím se ale držím a k Ptačí nádrži se krásně rozjíždím. Stoupání však nekončí a na Černý hoře už nejsem tak svěží. Po sjezdu k Prameni Vltavy nenásleduje sjezd do Kvildy, ale ještě prodlužujeme trasu na Bučinu. Do sedla pod Stráží rezignuju na styl a jdu téměř stromečkem - malinko mi došlo. Z Bučiny do Kvildy už se loudám a jen vidina oběda mě drží na nohou. Oběd na Kvildě neměl chybu a nás už čeká jen cesta na Horskou Kvildu a přes Zlatou Studnu zpět na Nové Hutě. To už si jedu sám, na pohodu. Zrno se oddělilo od plev, ale i tak dorážím ještě svěží jen s mírnou ztrátou a s pocitem úžasného dne ve stopě a s 47 km v nohách.Trasa s délkou cca 47km.

Přes Zhůří na Kvildu

Helča si vybrala volný den a já vyrazil přes Pláně na Zhůří, dolů do Horské Kvildy a na Kvildu. Na pár místech fotím kýče a nebýt velkého množství lidí prožívám pocit uspokojení po všech stránkách.

Na Knížecí Pláně

Jaj! Auto nepojízdný a na Šumavu se dostáváme s dvoudenním zpožděním až po opravě. Základna je stejná jako loni v Nových Hutích na Jiskře, jen s tím rozdílem, že letos nemám angínu a všude je mraky sněhu. Ještě večer se jdeme sklouznout aspoň na Churáňov a na druhý den si malujeme smělé cíle.Ráno je jako by ho maloval Lada a my se vydáváme na Knížecí Pláně přes Borová Lada :) Vše je krásně namrzlé, nasvícené a dalo by se říct, že to jede samo. Na Knížecích Pláních v hájence si dáváme oběd a navrch specialitu podniku pralinkové knedlíky. Helča si dodala odvahy a namísto návratu stejnou cestou pokračujem dál na Bučinu a že si jako uděláme okruh. Alpská vyhlídka na Bučině zato rozhodně stála a sjezdík do Kvildy taky. Odtud už nám zbývá se doklouzat kolem Jezerní slatě na Horskou Kvildu a nahoru přes Danielku na Zlatou Studnu a na Pláně. Fikačka po červené byla malinko ve stylu kamikaze, ale zvládli jsme to a se západem slunce jsme zpět na Jiskře. Na úvod jsme si lepší okruh snad ani nemohli přát :-)Více fotek ve fotogalérce na Picasa.

Třicet u Piláku

V pátek trošku foukalo, tak jsem jel dom až dneska ráno a stavil se ve Žďáře u Piláku na tratích. Loupnul jsem si všechny tři upravený okruhy a na oběd už jsem byl doma. Epesní!

Jánky pod sněhem

Vyrazili jsme do Jánek k panu K. a bylo to moc pěkný. Takový pohodový, relaxační, doplněný promítáním lidiček co objeli Annapurnu na kole. Celý víkend trošku sněžilo, tak jsem rád aspoň za výšlap na Černou na pásech a v neděli za "procházku" kolem Jánek. ... A nenasněží a nenasněží :)

První sklouznutí

První sklouznutí nadcházející sezóny se vydařilo. Sice není sněhu zdaleka tolik, aby se tomu dalo říkat "kalamita", ale na úpravu rolbou to stačilo. Dáváme si s tátou kolečko ze Skleného na Fryšavu a přes Tři Studně zpět. Tak uvidíme jak dlouho podmínky vydrží...

Hodinka v prašanu

I v Brně napadlo trochu sněhu a k poprašku tak přibylo 10 čísel prašanu. Ráno je pohádkové. Dávám si více jak hodinový výběh panenským prašanem kolem Soběšic - epesní!

Sběrači jmelí '10

David ladí smyčky a jde na toČernobílý pohled vzhůru

Ráno je vše pocukrováno do běla, mrzne a my obhlížíme tu pravou jedli s dostatečným množstvím kvalitního jmelí. Volba padla na tu s nejširším kmenem, ale zato do půlky bez větví. David letos vypouští lezeckou techniku "medvídek" a používá dvě smyčky kolem kmene. Já ho jistím dole, nechávám na sebe házet sníh, větve a taky mrznu, mrznu a mrznu. Za dvě hoďky máme nasbíráno dost pro vlastní potřebu a rozehříváme se u ohně. Ještě zbývá posvazovat všechny větvičky do cestovního balení a můžem vyrazit.Celkem slušná hromádka "vánočního parazita" :-)

Mistrovství Brna v nočním OB 2010

V Kohoutovicích se dnes večer běželo Mistrovství Brna v nočním orientačním běhu. Jen připomínám, že se jedná o scorelauf s hromadným startem, bez buzoly a světla.Po startu beru mapu, valím k nejbližší lampě, hledám kde jsem (start není zakreslen) a vymýšlím kudy půjdu. Namapuju, běžím na jedničku, razím a hned hledám nejbližší lampu či světlo. Celé je to takový intervalový běh od lampy ke kontrole a od kontroly k lampě. Při závodě jde o jediné: Najít světlo, namapovat, najít kontrolu, najít světlo, namapovat, najít kontrolu a to se opakuje až do cíle :-) To vše samozřejmě v rychlém sledu. Razí se klasicky, kamkoliv do průkazky - do políček to jde ve tmě blbě. V cíli jen tuším kolikátý jsem, navíc nevím jestli mám všechny kontroly. Ono totiž zastavit pod lampou a jen si tak počítat kontroly stojí fůru času. Nakonec je to dobrý, kontrolní součet v cíli je OK. Zveřejněné výsledky jsou pro mě docela překvapením...